Ten blbej pes už tady zas nachcal!

Kolikrát jsem slyšela větu „ten blbej pes…“ nebo jakékoliv jiné přídavné jméno spolu s tím, co zase a opět udělal. Nebo „Můj pes je retardovaný, z jiné planety, mimozemšťan, negramotný, úplný idiot.“ A tak se zamýšlím, jestli je vážně tolik psů tak hloupých nebo je problém někde jinde? Řeknu vám příběh, který si pokládá tuhle otázku a nabízí zamyšlení nad všemi „idiotskými“ psy.

Před rokem jsem udělala spontánní bláznivé rozhodnutí. Bylo to jako blesk. Jana z Handipet Rescue mi poslala fenku k adopci, která byla dost podobná mé Zuběně. Vždycky jsem si říkala, jaká asi byla Zuběna jako štěňátko a to jsem netušila, že se to brzy dozvím.

Cesta ze Slovenska až domů

Láska na první pohled. Moje srdce se rozbušilo. Musím okamžitě něco udělat, aby ten pes byl u mě. Ideálně za pět minut, maximálně do několika dní. Zvážila jsem své možnosti – neřídím, nemám auto, právě jsem nemocná a nemohu vylézt z postele, mám v dočasce psa, dost těžké období ve škole, našetřeno pár šupů. Ideální čas na to si pořídit zcela zodpovědně a s rozmyslem zvíře, ehm. Díky bohu za to, že tenkrát byl teprve začátek vztahu s mým přítelem a na začátku vztahu se může všechno, třeba si pořídit dalšího člena rodiny. Vám tento postup samozřejmě nedoporučuji. Já věděla, že kdyby se cokoliv stalo, Zloběnka by nezůstala sama a bylo by o ni postaráno 🙂

Po zvážení všech možností (doba trvání rozmyšlení cca 10 vteřin) a variant příběhu jsem využila maxima kontaktů a začala obepisovat všechny lidi, kteří měli něco společného s útulkem, ve kterém se má budoucí láska a velký problém nacházela až jsem narazila na osobu, která přímo rozhodovala o její adopci. Můj sloh o tom, jak moc ji miluji a že ji k sobě dostanu jakýmkoliv způsobem ihned, okamžitě, za pět minut, třeba i letadlem přesvědčil dobrovolnici o tom, že jsem opravdu vhodným budoucím majitelem. I když spíš to bylo to, že sleduje naši činnost, znala nás a věděla, že jsem ten poslední člověk na světě, který by měl zájem množit pseudo-čivavo-mopso-vořechy.

A tak jsem ji k sobě dostala. Trvalo to celý týden, kdy jsem ani nevěděla, jak to dopadne, protože útulkem prošel puč, vyměnil se celý personal a dobrovolnice byla vystrnaděna. Moji milovanou nejmilovanější málem dostal někdo jiný, první člověk, co přišel do útulku a chtěl „prostě nějakého psa“. Ale takto ne. Moje Zloběnka není prostě nějaký pes.

I kdyby mě stála 10 000 Kč, bylo mi to fuk

Docela mě baví, jak lidé říkají, že 500 Kč za psa z útulku je moc. Upřímně? Bylo mi to jedno, kolik to bude stát. Pes, kterého si pořizuji na dalších 15 let mě mohl stát i třeba 10 000 Kč, protože v poměru s výdaji, které nás čekají je to minimum peněz. Navíc já ji chtěla strašně moc. Zaplatila jsem adopční poplatek a celý převoz do Prahy, jen aby už byla u mě.

Začala výchova

Je to přece štěně a to se musí socializovat a vychovat hned od začátku. Začala jsem na tom pracovat velmi intenzivně. Jsem přece zodpovědný chovatel! Oukej… Příval energie, který mi přišel domů se ale nedal nějak vypnout. Říkala jsem dobrovolnici, že Zloběna nebude žít v azylu, že je moje, ale pak jsem zjistila, že pro extrémně kontaktního psa není nic lepší než celé dny lítat s dalšími 10 psy a hrát si do úplného padnutí. Jenže Zloběna nikdy nepadla. Padali všichni okolo ní. Nejdřív začala s těmi nejaktivnějšími, potom pokračovala přes protivnější až nakonec skončila u hraní si s kočkami. Utahala celý azyl včetně Jany, která mi ji po víkendu vždy vracela s velmi utahaným výrazem ve tváři. Ale co nadělá, když se stala tetou a Zloběnka si chtěla hrát na táboře!!!

Tak šel čas…

…a já neměla tolik času se věnovat výchově hyperultrasonického štěněte. Do čeho jsem se to zas namočila a kde se tomu vyndávají baterky. Zloběna cupovala doma věci, jedla hovna po všech ostatních, lítala za psy i lidmi, skákala na všechno a na všechny, čůrala doma, chůze na vodítku jí extrémně obtěžovala, člověk jí nic neříkal, protože ona je těžce svobodomyslná. Utekla by a ani se neohlédla, protože je na světě tolik zábavy, kterou ještě musí objevit.

Abych to zkrátila

Moje nervy byly na pochodu. Stále ji sledovat, co dělá. Venku stopovačka, do které jsme se pravidelně motaly obě dvě. Musela jsem jí věnovat veškerý volný čas a stále to nebylo dost. Podlaha se mi začala ničit pod náporem čpavku z moči. Do toho vystupňované problémy se Zuběnou, která napadala ostatní psy, takže jsme chodily s rozdvojeným vodítkem, kde každá táhla na jinou stranu. Nervy na dranc, procházky peklo.

A pak se to stalo

Musela jsem se nad tou situací zamyslet. Proč jsou moji psí tak hloupí, že se neumí chovat? Tak na to bych nikdy nepřišla, protože moji psi jsou ti nejchytřejší na světě. Hloupá jsem jen já jako jejich panička, která s nimi neuměla komunikovat, nechávala to celé na nich a nevytvořila jim vůbec žádnou jistotu. Jak mají sakra vědět, co mají dělat, když jim to nikdo neřekne?

Začala jsem hledat řešení

Nebylo to lehké. To nikdy není lehké. Když máte úplně pokažený vztah s partnerem, nemůžete čekat, že se ze dne na den stane zázrak a to bez jakékoliv iniciativy z obou stran. Moji psi byli otevřený čemukoliv, co budeme spolu dělat a tak jsem to měla o to lehčí. Stačilo s nimi začít komunikovat. O Zuběně někdy jindy, ale se Zloběnou to nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Začala jsem používat pamlsky. Hrozně moc pamlsků. STRAŠNĚ MOC PAMLSKŮ. Cvičili jsme přivolání na každé procházce, doma, venku, na návštěvě, všude přivolání, pamlsek, přivolání, pamlsek. Začali jsme se učit na vodítku. Milion zastavování, čekání, až si uvědomí, že když bude tahat, tak nikam nedojdeme. Chodila jsem venčit zvlášť, protože každý pes měl vlastní potřeby.

Můj nejlepší přítel

Vždycky jsem si přála mít psa, se kterým mohu chodit všude. Brát si ho sebou na cesty, spát s ním kdekoliv na světě, pomazlit se, pohrát si, prostě takový ten nejlepší přítel, který s vámi půjde i na okraj světa. A jednoho krásného dne jsem si uvědomila, že ho mám doma. Že tohle je ona. Moje milovaná Zloběnka se stala nejlepším přítelem. Ona nikdy nebyla „hloupá, retardovaná, narušená“, to spíš já byla úplně slepá, naprosto bez empatie a odříznutá od našeho komunikačního kanálu. K naší společné dokonalosti nás dovedla služba Pochop svého psa a nešlo jen o to, že čůrala doma. Šlo o to slyšet „Nech jí to zpracovat.“ Protože když chci, aby pes něco dělal, musím mu to nejen správně vysvětlit, ale také počkat až si to osvojí a vše pochopí, stejně jako mě trvá se cokoliv naučit nějaký čas, i ona potřebuje nad vším přemýšlet.

Vzkaz lidem

Chtěla bych vám říct, že váš pes není retardovaný, hloupý, blbý, totální idiot. Možná jste tím idiotem právě vy. Možná se svým psem mluvíte úplně jinou řečí a on vám prostě nerozumí. Možná jste se nikdy nezastavili a nezamysleli se „A co dělám špatně já?“. Byli jste celou dobu totálně mimo jako jsem byla já a hledali jste chyby někde, kde vůbec nebyly. Věřím, že můžete zvládnout cokoliv na světě se svým nejlepším přítelem, jen musíte chtít a soustředit se na váš společný vztah, čas a aktivitu.

Nakonec bych vám chtěla doporučit službu Pochop svého psa, kde Andrea Černá pomáhá pochopit vám vaše vlastní psy. Ve skutečnosti poslední s kým bude pracovat bude váš pes. Nejvíc se soustředí na vás, na to, proč se děje to, co se děje, jaké signály vysíláte a co musíte změnit hlavně na sobě. Jedno sezení mi pomohlo se Zuběnou, jedna rada přes zprávy mi pomohla se Zloběnou. Výsledkem je cesta parkem bez vodítka, procházení okolo psa bez konfliktů, projíždění kola bez křiku. Spokojený soužití s nejlepšími přáteli. Takové, jaké jsem si vždy představovala 🙂 

4 thoughts on “Ten blbej pes už tady zas nachcal!

  1. Jsi živým příkladem toho, že všechno jde, stačí se zastavit, nadechnout, zamyslet a teprve konat 😉 Držím vám všem pěsti a těším se na další články s poutavým nadpisem!!

  2. Pochop svého psa… kéž by to udělal jeden známý. Jeho pes je mi strašně moc sympatický, ale je fakt, že je to podobné číslo jako tvoje Zloběnka, jenom o nějakých čtyřicet centimetrů v kohoutku vyšší, takže škody jsou asi o něco větší.

    Krásný příběh. 🙂
    Nějak jsem si po něm uvědomila, že mi strašně moc chybí pes. Asi už budu muset konečně začít jednat. Horší než pracovat žáky snad výchova štěněte není… 😀

    A vůbec, super blog, hážu ho do sledování, moc ráda si o tvé zubaté partě občas něco přečtu. 🙂

    1. Káji, nevím, odkud jsi, ale můžeš třeba začít s dočasnou péčí, jestli si nejsi jistá, že bys zvládla psa na x let, protože se třeba chystáš stěhovat nebo tak. Dočasné péče pak probíhají třeba jen několik týdnů až měsíců a pak jde pejsek domů 🙂

  3. Jo a ještě jsem chtěla říct, že adopční poplatek podle mne má smysl. Aspoň se trochu ukáže, jestli nový pániček opravdu po pejskovi touží.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *